Slovinsko 2017

Naše první společná dovolená. Při plánování nás hned napadlo Norsko nebo Holandsko, ale právě Slovinsko se nakonec ukázalo být tou správnou volbou pro nás dva, Aicy a transportér, který sloužil jako dopravní prostředek, kuchyň i obývák. Inspirací pro vytvoření itineráře nám byli známí, jiní cestovatelé, knižní průvodci i online mapy. Štěpán ve mně vložil důvěru ohledně napsání článku (ano, prostě se mu nechtělo) a tak vypíchnu hlavní body z toho, co jsme viděli.

Prvním navštíveným místem a odpočinkem po dlouhé cestě byly ledovcová jezírka Zelenci, kam se šla Aicy bez diskuzí rovnou zchladit. Od malého parkoviště se tam dá dojít asi za 3 minuty udržovanou cestou, je tam i naučná vyhlídka s popisem živočichů, kteří v této oblasti žijí. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali Krajnskou Gorou prudkými serpentinami pod vrchol Vršič. Parkování je podél silnice, odkud se dojde ke krásnému výhledu a také zde začínají různé treky a ferraty.

 

Jedna ze zatáček, které jsou dokonce číslované, nabízela i tento krásný výhled, který si nenechala ujít ani Aicy 🙂 Připozdívalo se a my začali řešit, kde že to budeme vlastně spát. Nakonec jsme skončili na parkovišti kousek od policejní stanice. Parkoviště bylo placené, ale jen do určité hodiny, večer už ne. Protože jsme s tímhle typem dovolené neměli doposud příliš zkušeností, trochu jsme se báli, aby nás nechtěl někdo uprostřed noci vykázat pryč, ale noc byla klidná a my brzy ráno vyrazili zase dál.

Krajnska Gora, jezero Jasna a ranní focení. Po chvilce začalo silně pršet, takže jsme si koupání (které je i tak pro opravdové otužilce) odpustili a vydali se směrem k prvnímu vodopádu.

Přejeli jsme do Mojstrany, auto zaparkovali před supermarketem a vyrazili k vodopádu Peričnik. Cesta byla převážně rovinka a těsně před vodopádem začaloprudší stoupání. Čím dříve vyrazíte, tím míň lidí potkáte. Vodopád je možné obejít díky cestičce pod skalou, ze které na vás pořád „prší“. Až opět dole jsme si všimli, že se dá jít až úplně nahoru nad vodopád, nahoře jsme ale bohužel žádnou cestičku neviděli. Třeba příště 🙂

Zastávka na Krmě, kterou jsme objevili náhodou a ukázalo se, že je to krásné netknuté místo. Trošku jsme si tu odpočinuli a pak později odpoledne pokračovali k Bledu.

Bled je hezké, ale malinké a nahuštěné městečko. Místo na přespání jsme našli na parkovišti u vlakového nádraží, které se s pozdějšími hodinami hustě naplnilo osobními a obytnými vozy. V noci a celé dopoledne nás zastihla bouřka s velkými kroupami. Ráno přišel výběrčí za parkovné, nás stál celý den 4 Eura, obytná auta 8 Euro. Vzhledem k počasí jsme zaplatili a doufali ve vyjasnění. Kolem poledne se udělalo krásně, takže jsme vyrazili na hrad, odkud je krásný výhled. Poté jsme pokračovali a obešli celé jezero. Téměř všude je zákaz koupání, lze si ale půjčit loďku a dopádlovat k ostrůvku s kostelem, případně se tam nechat převézt. Na ostrůvku vede ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie 99 schodů. Koluje zde spoustu legend, např. muž, který po nich vynese svou milou, si ji vezme a budou se mít navždy dobře, jiná zase vypráví o splněných přání při zazvonění na zvon. Vhodné místo ke koupání je na západní straně jezera před kempem. Ten den jsme přespávali na stejném místě u vlakového nádraží.

Soutěska Vintgar je nádherná a ví se to o ní. Naštěstí jsme dali na rady dalších cestovatelů a vyrazili na otevíračku (8h ráno). Prošli jsme ji celou sami jen s dalším párem. Cestu tvoří z části dřevěné můstky přes řeku nebo podél skal, pak už se jde po klasické cestě. Při návratu jsme si zhruba poslední čtvrtinu úseku „razili“ skrz pomalu postupující zástup turistů. Je pochopitelné, že během zájezdů se toto místo nevynechá, ale cesta není příliš snadná pro lidi s berlemi a už vůbec ne pro kočárky.

Přejeli jsme k Bohinjskému jezeru a zaparkovali na velké louce na kraji města u zastávky Ribčev Laz. Parkoviště více v centru sice byla, ale vše bylo placené a i poměrně přeplněné. Naším cílem byl vodopád Mostnica, vzdálený 9km. Vstup do oblasti byl 6Euro pro oba. Cesta vedla podél řeky s různými skalními průrvy s možností canyonyngu. Další den, po přespání na louce, jsme šli podél jezera k vodopádu Savica. Poslední úsek byl placený, opět 6Euro a pokračovalo prudké stoupání po schodech k výhledu na vodopád. Místo bylo hodně turistické a před finálním výstupem se dalo parkovat, je možné tedy dojet co nejblíže a pak si „jen“ vyšlápnout asi 300 výškových metrů. Opět jsme spali na stejné louce. Ve městě se konal nějaký festival a louka se velmi rychle plnila. I to byl nejspíš důvod, proč jsme tam byli tolerováni, je možné, že běžně se tam spát nesmí.

Na Lublaň jsem se moc těšila, bohužel nás nakonec příliš nenadchla a prošli jsme ji velmi rychle. Nakonec jsme se rozhodli posunout náš plán a vyrazit z Lublaně dřív. Natolik dřív, že jsme stihli poslední prohlídku ve Škocjanských jeskyních. Psi tam nemůžou a tak Aicynka zůstala v autě v chládku pod postelí, kde i voda zůstává chladná. O jeskyně je obrovský zájem a celá naše velká skupina byla rozdělena do 4 menších podle jazyka, kterým hovořil průvodce. Mladší část jeskyně byla objevena kolem roku 1880, ta starší ještě o mnoho let později. Bylo to naprosto úžasné a celou dobu jsem se držela zábradlí, abych neztrácela čas koukáním pod nohy 🙂 Jeskyně je asi 100m vysoká, podle ročního období tam duní řeka nebo je naopak skoro vyschlá, jeskyně je celá jen mírně osvětlena. „Bohužel“ se tam nesmí fotit, ale vzpomínka na toto místo mi v hlavě zůstane už napořád. Další variantou jsou Postojnské jeskyně, které projedete ve vláčku a údajně jsou o něco více turistické. Vybrali jsme Škocjanské na doporučení jednoho blogu, ale chyba určitě není ani jedna z nich.

Po výlezu je možné se vrátit pěšky nebo si cestu urychlit kabinkovou lanovkou, kvůli Aicy jsme spěchali zpět, ale pak jsme se i s ní vrátili ke stánku s výbornou domácí zmrzlinou a prošli se na vyhlídku Stephanie nad propastí.

 

K večeru jsme dojeli do přímořského města Piran. Bez předchozí rezervace bylo nemožné najít místo v kempu, ale opět se na nás usmálo štěstí. Na jednom opuštěném pozemku uprostřed města jsme narazili na skupinku kluků z Francie, kteří cestovali jako my a chtěli tam přespávat. Protože už bylo pozdě a byli jsme velmi unavení, zůstali jsme tam s nimi. Další den jsme zaparkovali na kraji Piran a šli do centra podél pláží. Ty byly jen betonové se schody do moře. Samotné centrum je pěkné a romantické, s úzkými uličkami, kde jsme se schovali před sílícím vedrem. Nám tento půl den u moře s přeplněnými plážemi docela stačil a tak jsme zase zvedli kotvy a jeli dál.

Malou přestávku jsme si užili u koňské farmy Lipica. Dojeli jsme tam po 18h a akorát naháněli krásné bělouše do stájí. Volně přístupné nechali jen pár koní, zjevně starších. Náš další cíl Tolmin byl poměrně daleko, takže jsme přespali zhruba v půlce cesty v náhodné vesničce na parkovišti u školy.

Prošli jsme si Tolminská koryta (5 a 4 Eura), koupali se v řece Soči a vyrazili k vodopádu Kozjak. Kozjak je zajímavý tím, že se přímo pod ním dá koupat, jen k němu vede bahnitá a kluzká cestička. Přespali jsme na odpočívadle bokem od hlavní silnice poblíž řeky.

Na závěr naší dovolené jsme sjeli do Itálie k Lago di Predil. Na jedné straně je neoficiální (nebo free?) kemp s toi toi, kolem jezera je pěkná bílá kamenitá pláž a voda čisťounká. Na večer jsme chtěli zkusit ještě jedno místo, které nám poradili Češi minulý den – Lago di Fusine. Voda tam ale nebyla na koupání a bylo tam moc lidí, takže jsme se rádi vrátili k Lago di Predil, kde jsme v klidu povečeřeli a strávili poslední noc.

 

Na těchto cestách se mi líbí, že nejsme ničím vázáni a můžeme se kdykoliv sebrat a odjet někam jinam. Také jsme potkali několik zajímavých lidí, např. u Bledu turistku z Číny, která obdivovala naší Aicy a vyprávěla o svém životě. Dále u jezera Bohinj sympatický pár z Holandska, který nám při padajících Perseidách vyprávěli o absolvování náročné dovolené v Norsku s psím spřežením. Jídlo jsme si vždy nakoupili v místních supermarketech a vodu často nabírali u vyznačených pítek na mapy.cz. Před odjezdem Štěpán vyrobil postel, pod ní jsme skladovali všechny věci. S sebou jsme měli spacáky, dvojvařič, nádobí, kempingový skládací set, lékárničku, notebook, foťáky, vše potřebné pro Aicy (včetně ochranných botiček, které ale nebyly nakonec potřeba) a oblečení. Nemám všude uvedené vstupy, protože si je už nepamatuji, ale kromě jeskyní nikdy nešlo o velmi vysoké částky.

Ivča